A nakonec to dopadlo tak, že se ani žádná školka nekonala. Místo školky jsem byla doma s mamkou anebo jela za tátou na loď, protože byl námořní kapitán. Asi to nebylo modelové dětství, ale bylo moje a já jsem moc vděčná, že jsem to právě takhle mohla prožít!
Bylo vedro, takové to úmorné vedro, kdy se všechno lepí na tělo. Tričko, kraťasy i zpocené vlasy na čelo. Nic se vám nechce a ani není moc možností, než se projít na příď anebo na záď lodi. Do mašiny by se odvážil teď leda blázen, protože i když je venku vcelku příjemné počasí, v útrobách nákladní lodi je naprosté peklo. Přesně takové, jako když Kate a Jack na Titanicu probíhali mezi zpocenými mašináři J
A tak bereme vcelku za vděk výšlap nahoru na můstek, kdy vám fouká aspoň vítr do vlasů a máte ten dechberoucí pohled na celou loď a nekončící dálky modrého oceánu. Nad hlavou se nám otáčí veliký radar a moje botky cvičky se lepí na zasolenou palubu. Všechno je tu slané. Zábradlí, schody, teplý komín i moje ruce. Pokaždé, když přicházím zpátky do kajuty si je prostě musím umýt.
„Všichni okamžitě na palubu!“, slyším tátu jak hlásí a jsem si jistá, že se něco bude dít. Většina námořníků, kteří mohou opustit na chvíli službu ihned pospíchá nahoru. Díváme se kolem sebe a najednou ji spatříme. Pluje hned vedle naši lodi! Velryba! Je ohromná, neuvěřitelná! A co víc – má vedle sebe ještě mládě!!!
Táta dá příkaz vypnout motory, abychom je nerušili a mohli si je tak v klidu prohlédnout. Je to fascinující. Matka jakoby se chtěla pochlubit a klidně pluje vedle mláděte. Po chvíli se pomalu zanořují. Loď začne plout pouze na jeden motor a opatrně obeplouváme tato nádherná zvířata. Na palubě zavládne tichá a vděčná nálada. Nikdo se nechce s nimi rozloučit. Ale už je čas. Poslední nadzvednutí ploutve a oba dva mizí do hlubin oceánu.
„ Ale na školu v přírodě jet musíš, to je povinný, říkala to paní učitelka!“
Ne vždycky byl ale čas na taková dobrodružství. Vytrhnutí z reality a postupné zasazení a nutnost adaptace nebyly vždycky ty nejjednodušší. Hlavně na základní škole, kdy se každá anomálie moc nevítala. Ale člověk se s tím naučí postupem času žít a začne v něm naopak dřímat další pocit možnosti žít svůj život jinak.
Život na moři, na zaoceánské nákladní lodi mi skončil ukončením povinné školní docházky. Skončil, ale dřímal ve mně dál. Byla jsem si jistá, že právě tohle cestování ve mně nějakým způsobem probudí touhu cestovat pak po světě sama a poznávat vše i vlastníma očima.
A tak jsem se dostala do klasického oběhu života mezi školou a volným časem, kdy se vše točilo pouze podle finančních možností výběru kam jet. Ale vždycky, VŽDYCKY, když se opět setkám s mořem, mám ten nepopsatelný pocit. Pocit někde opravdu hluboko ve mně, niterný, který nejde sdělit nikomu jinému, než moři samotnému. A tak si s ním pokaždé povídám a pozdravím ho, jaké starého známého a při loučení mi je smutno, jako bych odjížděla od dobrého přítele.
„To je úžasný a proč jsi mi to nikdy neřekla? Jaký to vlastně bylo?…“
Takové a podobné dotazy mě většinou čekaly, když jsem v rozhovoru narazila na mé neobvyklé dětství. Zvykla jsem si totiž vše rovnou „nevybalovat“ a nechat si to zavřené, abych se nesetkala se závistí anebo odstrčením. Ale jak jsem dospívala a měnila společnost, ve které jsem byla, zjistila jsem, že to lidi zajímá. Opravdu zajímá. A to mě přivedlo na nápad!
Pokud by to opravdu chtěli vědět a něco se dozvědět, mohla bych si tím splnit i ten svůj niterný sen? Sen, o kterém jsem si myslela, že je nereálný? Napsat o tom všem knížku…
Stárneme a námořníci, které si pamatuju jako fešné mladíky pracující celý den v ládovnách už mají šedivé a bílé vlasy a mnozí z nich už dávno nežijí. A mladí lidé, kteří mohou cestovat už dávno nevědí, že dokonce i my – Československo – taková malá suchozemička uprostřed Evropy kdysi dávno vlastnila svoji námořní flotilu! Měli jsme lodě, kapitány a námořníky a nebyl to jen sen z pohádky. Ale cítím, že se pomalu rozplývá …
Takže proto a i kvůli sobě bych chtěla oživit vzpomínky možná dávno minulé, ale tolik důležité do dnešního života. Protože právě díky vzpomínkám a dětství si pak člověk sám může vybrat svůj budoucí život.
„Splň si svůj sen, není to přece nic špatného!“
A tak si ho plním a doufám, že tím motivuji i další lidi k tomu, aby si splnili ten svůj. Protože není jen jedné cesty a není jen jednoho dne, kdy se všechno může změnit.
O tom a o dalších dobrodružstvích se dočtete v mém e-booku.
Své dětství jsem strávila na moři, na zaoceánské lodi. Odmala miluji cestování a poznávání nových zemí a lidí. Své vzpomínky a zkušenosti jsem sepsala do jedinečné knihy „Kapitánova dcerka“, kterou inspiruji ostatní lidi k znovunalezení jejich dobrodružství a přibližuji opravdový námořnický život, který se tolik liší od toho suchozemského. Můj příběh si přečtěte tady.