Můj příběh
Je večer, za okny sněží a je už tma, jak to v zimě bývá. Letos je ale opravdu pořádná! Nikdo nečekal, že přijdou tak veliké mrazy. Je mi příjemně a jsem moc vděčná za to, že můžu být v teple, pít dobrý čaj a psát svůj příběh. Anebo to bude příběh někoho jiného? Odmalička mě příběhy fascinovaly a hledala jsem je vlastně úplně všude.
Jmenuji se Monika, přátelé mi říkají různě: Móňa, Monča a rodina Moni. Můj životní příběh se asi trochu liší od samého začátku. A přesně právě ten měl pak na svědomí, jak se můj život ubíral dál.
Můj táta byl námořní kapitán, takže ne zrovna běžné povolání, a tím byl ovlivněn i náš život. Už jako hodně malá holka jsem za ním s mamkou jezdila na loď a společně jsme strávili spoustu času ať už přejezdy mezi přístavy, anebo dlouhými zaoceánskými plavbami.
Každá z těchto plaveb byla výjimečná a z každé jsem si odnesla jiné vzpomínky a postupem času i zkušenosti.
„Ty už zase jedeš pryč?!“
Bývala jsem kvůli tomu často pryč ze školy a nejednou to pak bylo náročné naskočit zpátky do třídní společnosti. Školu jsem ale pravidelně měla u sebe v kajutě a učiteli mi byli moji rodiče, anebo nějaký chudák námořník či radiák. Ale vysvětlovat pak ve škole, že ten úkol mám nějaký hrbolatý, protože jsme zrovna pluli v obrovské bouři, nebylo jednoduché.
Cesty na loď skončily, když jsem nastoupila na střední školu. Československá námořní plavba se už dávno rozpadla a z námořníků se stali buď říční námořníci anebo se plavili v zahraničí pod jinou vlajkou. Tahle doba prostě už byla pryč. Bylo na čase zkusit si žít jinak.
Objevila jsem v sobě touhu po cestování a seznámila se díky tomu s mnoha lidmi. Později jsem si uvědomila, že to všechno vlastně takhle mělo být.
„Hory nebo moře?“
Je mnoho lidí, kteří se dělí na milovníky buď moře anebo hor. Já jsem tohle dělení neměla nikdy moc ráda, protože jsem se sama nedokázala zařadit. Miluji obojí! Jsou to dva tak odlišné světy, které se shodují v jednom – člověk se tu najde, dokáže vypnout všechny rušivé elementy a vnímá jen sám sebe.
„A jak to bude dál?“
Snad díky jazykům, průvodcovství anebo potulným výpravám do hor, začaly vznikat nápady, které si pohrávaly s myšlenkou jednou napsat o tom všem knihu. Příběhy. Ale v tu dobu jsem tušila, že na to ještě nejsem připravená.
A tak jsem vystudovala vysokou školu, chvilku se brigádně věnovala průvodcovství a učila anglický jazyk. Stala jsem se maminkou a najednou jsem v sobě postupně nacházela sny, které ve mně tak dlouho dřímaly a chtěly být zrealizovány, ale vždycky jsem si našla důvod, proč to nejde.
Zavři oči a zkus to!
Miluju malování. Odmalinka jsem malovala, na lodi, ve škole při zkoušení anebo sama na chalupě. Malování byl vždycky můj veliký relax. A s malým prckem jsem si řekla, že když ne teď, tak už třeba nikdy?! A tak jsem postupně, každý týden malovala a pak – světě div se – jsem si udělala vlastní vernisáž! A najednou se to nezdálo tak těžké! A sen se stal skutečností! Jak moc jsem byla vděčná!
Ale byl tam ještě ten jeden – ten veliký sen – zabořit se zpátky do vzpomínek na dětství a prožít si to celé znovu! Ale jak?! No jasně, napíšu o tom konečně knížku. Ale bude to někdo číst? Tak to napíšu svým dětem, aby aspoň ony věděly. A tak jsem se do toho pustila. Psala jsem vždy po večerech, anebo chvílích, kdy po mně nikdo nic nechtěl a hlavně tajně – co když by to bylo trapný? Ale nakonec mě to tak pohltilo, že jsem to potřebovala ze sebe dostat celé.
Konec? Jen tehdy, až se o tom přestane mluvit …
Konec? Jen tehdy, až se o tom přestane mluvit …
Znám opravdu mnoho lidí, kteří prožili svůj celý život na moři a na tom suchozemském se vlastně pořád ještě hledají a možná ani nenachází pochopení, protože je to tak vzdálený svět a dost jiný, oproti tomu našemu – „suchozemskému“. Námořníci, kteří se naloďovali jako romantičtí mladíci už mají plnovous a vrásčitá čela a kouzlo pomalu vyhasíná. A zprávy, že i naše maličká země měla velikou lodní flotilu jsou už snad minulostí.
A proto jsem se rozhodla jak pro ty, které by to zajímalo, zkusit znovu popsat a inspirovat tou dávno zapomenutou slávou, tak vzdát čest právě těm, díky kterým jsem tuto část svého života mohla prožít.
Možná to bude jen očima malý holky, která měla ráda vlny a žraloky anebo se to promísí s mými současnými zkušenostmi a večery plnými dobrého vína a kávy. V každém případě to bude autentické 🙂