Tak snad ten most nespadne, aneb jak jsme málem „odřeli“ most nejvyšším stožárem na lodi.
Nepamatuju si, jaké bylo roční období, ale byli jsme venku. Všichni byli na palubě a zírali na to jedno místo. Přímo před námi. Most.
Vyplouvali jsme z Dánska a museli jsme proplout pod mostem, který nás dělil od otevřeného moře.
Jeden by si řekl, tak snad to mají nějak promyšlené, ne? Ale ta nervozita na lodi mi přišla až vtíravá.
Vzpomínám si, jak jsem stála na pravoboku, venku hned na můstku a dívala se na ten nejvyšší stožár na lodi. Byl pro mě neskutečně vysoký. Můj odhad byl a JE stále velmi špatný :), s tím jsem pověstná 🙂 ale i tak jsem měla pocit, že prostě nedokážeme proplout pod tím mostem, aniž bychom ho nějak poničili.
V té domněnce mě utvrzovaly i tváře velitele lodi, agenta a palubních důstojníků. Nervozita by se dala krájet.. Táta otevíral už druhou krabičku cigaret a agent měl stále ruku na vysílačce.
Čím víc jsme se blížili k tomu mostu, tím větší pocit přicházející nejistoty sílil. K našemu překvapení to ovšem nesdílelo místní obyvatelstvo.
Vzpomínám si, jak lidé s dětmi přicházeli na ten most, snad aby se dotkli přímo nejvyššího stožáru.
„Co když je smeteme s sebou?“ pomyslela jsem si. Budeme je s sebou vláčet napíchnutý na stožáru jako na rožni? Už vidím ty titulky: „Česká loď vyplouvající z dánského přístavu s sebou odvezla i černé pasažéry, kteří se nedobrovolně – napíchnuti na stožár – zúčastnili zaoceánské plavby. 🙂
Jak to tak bývá – teď už se tomu směju 🙂 V té chvíli jsme ale byli napnutí jako „kšandy“.
„Tak jedeme, měli bychom mít hluboký ponor. Dvě ládovny jsou plné, mělo by to stačit. Další jsou naplněné vodou. Jdeme na to.“
Bylo to skoro jako odpočítávání na Silvestra – skoro jako bych slyšela myšlenky každého z námořníků – níž, níž…
Až jsme byli přímo po ním! Most byl prý pár metrů nad nejvyšším stožárem – jak říkám, odhad mám špatný 🙂 ale i tak to bylo prý „o prsa“.
Vidět ten most přímo nad hlavami bylo hodně zvláštní.
Nákladní lodě nejsou často k vidění, aby proplouvaly pod mosty, už jen kvůli riziku s výškou hladiny vody. Ale jak mi bylo řečeno – všechno je přece vypočítaný 🙂
Jasně že jo 🙂 ale kdybych tam mohla být ještě jednou – ty jejich tváře bych si vyfotila – tam z nich ta jistota jaksi vyprchala 🙂
Prostě všechno je v životě individuální – pohled, pocit, most anebo loď. Stejně jako v životě. Když si už myslíme, že to všechno spěje k jasnému průšvihu – nechme se radši překvapit – někdy tím můžeme prostě jen „proplout“. 🙂
Své dětství jsem strávila na moři, na zaoceánské lodi. Odmala miluji cestování a poznávání nových zemí a lidí. Své vzpomínky a zkušenosti jsem sepsala do jedinečné knihy „Kapitánova dcerka“, kterou inspiruji ostatní lidi k znovunalezení jejich dobrodružství a přibližuji opravdový námořnický život, který se tolik liší od toho suchozemského. Můj příběh si přečtěte tady.